Bože dej, ať jsem sama sebou

12.01.2019

Letos jsem si to opět připomněla. Vyslechla a přečetla jsem si různá novoroční přání a záměry. Být sama sebou. Být autentická, spojená se svým středem, se svou pravdou, s láskou. Být v kontaktu se svým božstvím, intuicí, esencí. Zářit. Jak bych si nemohla nevzpomenout ! 

Bylo to před pár lety, nebo před celou věčností ?

Předjaří, pár dní v Paříži. Uličky Montmartu plné turistů, káva u stolku na chodníku a studené sluníčko do očí. Bez jakéhokoliv očekávání jsem vešla do Sacre - Coeure. Zvedla jsem hlavu. Pohled vzhůru do kopule a přes mé rty, odněkud z nesmírné hloubky, vyšla modlitba. "Bože dej, ať jsem sama sebou." Nikdy před tím mě nic podobného nenapadlo. Přávala jsem si leccos. Aby se něco změnilo, to ano. Aby se někdo změnil. To také.

Vyšla jsem ven, město opředené romantikou leželo pode mnou a já si opakovala. Sama sebou? Něco v tom bylo neuvěřitelně lákavé. Ale co? A kdo vlastně jsem? 

 Ačkoliv jsem si položila otázku a kdo tedy jsem, odpověď jsem vlastně ani nehledala. Věděla jsem, kdo bych měla být. Byla jsem naprosto prorostlá představou, o tom, jaká bych měla být. A vlastně i přesvědčená, že taková skoro jsem. A krutě odmítající vše co, do této představy nezapadalo. Ano krutě. Bez smilování jsem se odvracela sama od sebe, když jsem se ráno budila s úzkostí a strachem z nastávajícího dne. Styděla jsem se, že nezvládám to, o čem byla moje pyšná vědomá část přesvědčená, že bych měla. A stud jsem hned překryla arogancí. Obviňovala jsem se za jakékoliv selhání, chyby, neúspěchy. Tak to bylo před Sacré - Coeur, a potom také. S tím rozdílem, že pak jsem ty odmítané části označila, že to nejsem já. Ha ! Jak jednoduché. Prostě se jich zbavím a bude to. Několik dalších let jsem se tedy své slabé stránky začala skrývat i sama před sebou. A chvílemi se mi to i podařilo. A byly to roky vysokých vzletů, ale také hlubokých, setsakramentsky hlubokých pádů. A tím vším jsem procházela a stále jsem se držela svého konceptu o vytěsnění. To nejsem já, to není pravda, to se mi děje, protože ti druzí.... Já jsem v podstatě v pohodě, vše je v pořádku a já jsem úžasná božská bytost s naprosto jedinečnými schopnostmi. Ale pak, už nebyly ani žádné výšiny, jen depresivní údolí, temné, smutné a bezvýchodné. Úžasná paní dokonalá se rozplynula. Bylo to dno. Nechtěla jsem se na sebe dívat, nechtěla jsem vidět, že ta paní dokonalá je hluboce nešťastná, zoufalá a bezmocná bytost. Plná bolesti, smutku. Ale taky zloby, zášti, hněvu, závisti, lakoty a žárlivosti. Jenže v tu chvíli tam, kromě ní nikdo jiný nebyl. Takže jsem na ni musela pohlédnout. Začala jsem ji tedy přijímat. Ale nemohla jsem jinak , než tím co jsem v té době měla k dispozici. Sebelítost, podmiňování. Litovala jsem se a slibovala si, že až se vyléčím, budu ta skvělá zářící bytost bez poskvrnky. Představa paní dokonalé, které znovu vdechnu život mě neopouštěla. Během této fáze léčivé cesty jsem, ale pochopila zvláštní paradox. Ta odmítaná bytost, která mi ničila mou představu o sobě samé, která, jak se mi zdálo, sabotovala mé štěstí, tu celý život byla se mnou. Ostatní lidé přicházeli a odcházeli, slibovali a neplnili své sliby. Já jsem se kvůli nim mohla zbláznit a oni stejně nakonec někam zmizeli. A ona tu stále byla. A já jsem jednou nad ránem, opět naštvaná, že mi kazí život, pochopila, že tato moje a mnou odmítaná část, mne miluje. Prostě jsem to zažila. Miluje mne, jako mě nikdo nikdy nemiloval. Stojí při mě a nikdy mě nezradila, nikdy mne neopustila. Já jsem se snažila přizpůsobovat, být to či ono, ale ona zůstávala stejná. Možná naštvaná, nejistá, zmatená, ale neměnila se. Mohu se na tuto svou část spolehnout. Jak bych ji mohla odmítat ? Pocítila jsem vděk a současně i soucit. Soucit s námi oběma, které jsme spolu celý můj život bojovaly. Já a já.


Ostogenesis imperfecta

Ukrytá v krabici hluboko v mé páteři.

Černá sestra.

Osvobozená odchází.

A já si přeji, aby zůstala navždy vedle mne.

Zlá, jedovatá, se sladkou nenasytností posílá své šípy do mé mysli, když se o srdce lámou.

Miluji tě sestro, miluj mne, prosím.