Co může změnit meditace smíchu.

12.11.2018

Prokrastinujete ? Sabotuje se? Nedaří se vám dodržovat nějaký řád, termíny? Nutíte se do plnění povinností a cítíte tíži a neochotu? A vyčítáte si to? 

Že by cestou z těchto neradostných momentů byla meditace smíchu? 

Kolikrát jsme asi jako děti slyšely cosi jako : přestaň blbnout, nesměj se jako blázen a buď v klidu. Buď zticha, nekřič. Okřikování a "zklidňování" je běžná součást výchovy, kterou jsme prakticky všichni prošli. A v září v roce, kdy nám bylo už ( nebo teprve?) šest let, nás posadili do lavice, kde jsme museli téměř bez pohybu vydržet 45min. A pak znovu a znovu....dny , měsíce, roky. A mnozí z nás si vzpomenou, že i těch pár minut mezi tím bylo vyplněno způsobným procházením se. A tak dál.

Potřeba se přirozeně vyjadřovat byla hluboce pohřbena. Jenže ne bez následků. Vzdor vůči autoritám, které nám bránily být přirození, což znamená i hluční a neposední, jsme museli také skrýt. 

Už dávno nevzdorujeme vůči autoritám, jsme pěkně klidní a ukáznění. Vychovaní, slušní lidé. 

Jenže něco chybí. Proč nedělám to co chci dělat? Proč je mi na obtíž dodržovat nějaký řád? Proč se tak snadno naštvu a jsem většinou spíš otrávený než veselý ? A proč si dokonce myslím, že to tak je vlastně asi normální.

Vzdorujeme sami sobě.

Svými dětskými dramaty a traumaty, které jsou ukryty v nevědomí, jsme ovlivňovaní ve všech  aktivitách a činech svých dospělých životů. A to tak dlouho, dokud je nedostaneme do vědomí.

Při terapeutických setkání, kdy pracuji s meditací smíchu, vycházím z předpokladu, že mí klienti, tedy ti, kdo byli nějakým způsobem možností se spontánně smát a projevovat, zaujati a  přilákáni, jsou právě ti, kdo byli v dětství o tuto možnost připraveni. Jsme to my, kdo se museli chovat slušně, být hodní. Tedy také tišší, způsobní, klidní. Ale naše přirozenost to nebyla. 

Spontánním smíchem se dostáváme rovnou do psychických  míst, která jsme nemohli plně prožít. A tato potřeba v nás stále zůstává nenaplněna. Spontánním smíchem a spontánním vyjádřením sebe sama se otevírá možnost se znovu propojit s naší původní živostí. A co je na této cestě to úžasné , že se  propojujeme se svou původní čistou radostí ze života.

Ne nadarmo se říká "dětská radost" a všichni, kdo někdy pozorovali malé dítě vědí o čem mluvím. Skutečně tuto radost, jako dospělí nemůžeme prožívat? 

Nelze změnit nic z toho, co jsme jako dítě prožili, a dříve či později se budeme muset setkat s bolestí a jinými nepříjemnými emocemi, které byly přítomny, když jsme museli svou přirozenou živost potlačit.

Při terapeutickém používání meditace smíchu vedu klienty, aby na těchto emocích neulpívali a nenechávali se jimi zastavit a odradit od smíchu, pohybu či jiného vyjádření své živosti a radosti. Tady a teď již nehrozí žádné nebezpečí a sankce za jejich projev. Postupně sílící zkušenost, že si mohu dovolit se chovat bláznivě, hlučně a třeba i nesmyslně, otevírá cestu k ukončení bojů a vzdorů, které nám znepříjemňují život. Prostě protože již není proč vzdorovat. Naše vnitřní dítě může projevovat radost způsobem, jakým chce. 

Vzdory, které byly zakořeněny v situacích, kdy jsme byli nuceni potlačit svou radostnost v dětství, přestávají ovlivňovat naše prožívání tady a teď. Náš dospělý život. 

Tato znovu zpřístupněná radost ze života je obrovským pomocníkem při řešení všech dalších potíží a neuspokojivých situací v životě. Když se takto do našeho života navrátila, nechceme ji opět ztratit. A z této perspektivy nahlížíme na řešení dalších problémů. 

Meditace smíchu je tedy přímá cesta k radosti, která vyvěrá z prostého bytí.