Deep dance

21.01.2018

Včera jsem si tančila svůj "deep dance". Pro mne je to setkání sama se sebou v pohybu. Setkání s hluboko uloženými částmi sebe samé. Tanec hluboko ve svém těle se svými kostmi, svaly, krví. Tam jsou ukryté příběhy, které chtějí být viděny, slyšeny vyprávěny, prožity znovu.

Včera z té hloubky času ke mně začalo přicházet moje minulé já. Žena, mladá žena, dívka. Postupně se mi zjevovaly obrazy, kdy jsem byla zmatená, nejistá. A později i hodně nešťastná, zoufalá. Momenty, kdy jsem potřebovala mateřské přijetí, objetí, pochopení podporu. Mateřskou lásku.

Ve svém tanci jsem sama sebe objímala a pomáhala nést situaci, takovou jaká byla. Otevírala jsem náruč a přijímala sama sebe v každém své projevu. Je to velmi krásný pocit být přijata přesně taková, jaká jsem byla. Přijetí toho co jsem dělala a co se zrovna dělo mě. Pochopení, že takový je život.

Je to umění a dar přijmout druhého, když se právě nachází v chaosu zmatení. Když je na hony vzdálen, tomu, co naše společnost nazývá úspěch a štěstí.

A klíč k tomuto přijetí je skutečná Láska. 

Láska, která je naší esencí. Tím, z čeho jsme stvořeni. S touto láskou se spojuji, když tančím svůj "deep dance". Je v mých kostech, krvi, svalech, v buňkách.

Je to krásné se na tuto lásku spolehnout, opřít se o ni. A současně je to velmi těžké.

Tato láska není láskou "opičí", která nevidí a neslyší a maluje vše na růžovo.

Je to láska, která jasně vidí druhého, takového, jaký je. Se všemi stíny. A přesto a možná právě proto, miluje a nepochybuje, že druhý je jeho lásky hoden. Je to láska, která je schopna vidět potenciál v našich slabostech a nikdy nepochybuje, že jsme schopni projít všemi úskalími, které jsou na naší cestě. Je to láska, která vidí, že děláme to nejlepší, co právě můžeme.

Je to láska, která přijímá a které nechce měnit.

Jsem si jistá, že to je jedna z našich nejhlubších potřeb. A její nenaplněnost je jedna z našich největších bolestí.