Když zemře tatínek

16.09.2016

Před pár dny byl pohřeb. Smrt prošla, protančila kolem nás. Ukázala se jako mysteriózní, magická strážkyně a průvodkyně do prostor, kam nám, pozůstalým, je ještě vstup odepřen.

Bylo mi dáno, prožít umírání a smrt svého otce, jako přirozenou součást života. Jak jeho, tak našeho. Mé maminky, mé dcery i mé sestry.

Vztah, který jsem měla se svým otcem, nebyl čítankový. A tolik jsem toužila, aby byl.

Dlouho jsem žila v iluzi, že to, jak se otec ke mně vztahuje, je správné. Žila jsem v odmítání, nedůvěře, kritice, vyvolávání pochybností, pocitů viny a selhání.

Oba rodiče byli však naprosto přesvědčeni, že jednají správně. Balancovala jsem na hraně sebedestruktivních činů. Sabotovala jsem svůj šťastný život a točila se v kruhu.

Toužila jsem po vřelém upřímném přijetí v prostředí, kde důkaz lásky byly obavy, pochybnosti a strach.

Ve mně se střídaly smutek se vztekem bezmocí a lítostí. Utíkala jsem od těchto pocitů, jen abych je zažívala jinde.

Moji partneři byli kopiemi mého otce.

Patriarchální despotická výchova, kde není místo pro osobnost dítěte. Vyrostla jsem s tím otiskem a stala se stejně kritickou, odmítavou a nenávistnou vůči svým partnerům. Za lásku jsem vydávala směs závislosti a nepřijetí. Sex byl směnná hodnota a vše bylo zabaleno do lákavého balíčku a převázáno růžovou stužkou. Dlouho jsem o tom neměla tušení.

A dlouho trvalo, než jsem nabyla takové míry zralosti a odvahy, že jsem mohla pohlédnout na své rodiče, jako na lidi psychicky i emočně nezralé a bolestně chybující.

Můj otec mě nikdy neměl a nemohl mít rád, způsobem, jaký jsem potřebovala.

Byl starý, nemocný a téměř bezmocný. Já jsem nesplnila jeho očekávání. Snažila jsem se vymotat z pout nevyřčených požadavků a přesvědčení o tom, jaká bych měla být.

Vydědil mne a prohlásil, že nejsem jeho dcera.

Nechtěla jsem vláčet břemeno ukřivdění. A současně jsem si už nechtěla víc ubližovat. Odpustit, pochopit....co to vlastně znamená?

Za pár týdnů ho lékaři po krátkém pobytu v nemocnici pustili domů. Před ním byly už jen dni, týdny života....pravděpodobně ne měsíce.

Přiletěla jsem z Anglie s obavami ani ne tak ze smrti samotné, jako spíš z průběhu nemoci.

Vešla jsem do pokoje a přítomnost Kmotřičky způsobila, že zůstávalo jen to podstatné. Táta nemohl téměř mluvit, nemohl se hýbat. Prodléval v prostorech, které spojují minulost se současností, přinášejí pochopení a smíření.

A vše bylo velmi přirozené. Naše péče o něj. Náš běžný život vedle umírajícího člověka. Tuto zásadní tátovu záležitost jsme museli brát tak jak je. Nešlo cokoliv měnit, předvídat, plánovat...i my jsme byly v jakési morfinové přítomnosti.

Celá situace byla tak silná a původní, že komentáře a představy mysli byly bezvýznamné. Musela jsem vše brát přesně, jak to bylo....Důstojnost jeho odcházení byla propojena s naší nedokonalou lidskostí.

Prožitek jasného pouta lásky, který byl překvapující vzhledem k minulému. Který jsem nečekala a, který ve mně stále přetrvává. V těch chvílích jsem viděla, jak je náš život mnohovrstevnatý .

Nebyla to slova, která by nás smířila, byla to pouhá přítomnost , bytí vedle sebe. Nedlouhé okamžiky, kdy jsem prostě seděla se svým umírajícím tátou....nebyly žádné hluboké myšlenky ani prozření....Ale byl hluboký zážitek.

Byla jsem vedle něj, když otevřel oči naposled a zdálo se, že mě vnímal. Posledních pár povrchních nadechnutí a pak už ne. Můj údiv a vděčnost.

Chladnoucí tělo, přítomnost jeho duše a nutné úkony spojené se smrtí. Momenty, kdy mi bylo naprosto jasné, že tělo je jen schránka na život, který prostě pokračuje v jiné formě.

Smrt je nyní ve mně živé, skutečné memento.