Jsem zpátky, ale kde vlastně?

09.01.2018

 

Když jsem v pátek po Novém roce cestovala zpátky z Čech do Anglie, cítila jsem, jak jsem vykořeněná. 

Anglie měla být můj domov. Před třemi lety to byl začátek, který vypadal velmi pohádkově. Snadno jsem uvěřila. Zdálo se, že všechny mé sny a potřeby budou konečně naplněny. 

Nový domov, muž, který mě obdivuje a je ochotný mi snést modré z nebe.

Do té doby jsem nečetla nic o projevech narcistické osobnosti. Ale stejně by mi to asi nepomohlo. Byla jsem v situaci, kdy jsem prostě chtěla věřit, že mě konečně přijede zachránit princ na bílém koni. Přehlížela jsem signály, že to možná není tak růžové, jak by se mohlo zdát. Moje touha po domově, zakořenění a blízké osobě byla větší a silnější, než mé racionální a zdravé vnímání.

Už tak dlouhá cesta se změnila v útrpnou anabázi, kterou bych už skutečně nechtěla absolvovat...od zpožděného letadla se odvíjelo další a další čekání. Zrovna v den, kdy moje tělo přestalo vydávat další energii a jediné co potřebovalo, byla postel, zatažené závěsy a klid aspoň 48 hodin. Pospávání na letištních lavičkách s horečkou tedy nebylo to ono. Naštvaná, že moje situace mi nedovolí si prostě koupit letištní hotel, odpočinout si a pak ráno pokračovat vlakem. Jeden noční autobus, druhý nad ránem a 30 min pěšky. 

Voňavý vzduch a zpěv kosů. Ano, vnímala jsem to. Ale jen mi to připomínalo, že musím, prostě musím, uskutečnit ty změny, které mi bzučí kolem hlavy už od podzimu.

Jednou ráno na podzim se mi objevila věta " takhle žít nemůžeš". V prvních chvílích jsem ji odmítla, jako další sebe kritizující hlas. Vždyť se mám docela dobře, to je jen další zpochybňování sebe sama, budu si dělat, co chci...a tak. Jenže už druhý den mi to došlo. Vždyť takhle opravdu nemohu a ani nechci žít, tolik věcí mi chybí, tolik mých částí nežije plně. Jak to, že jsem ochotná se smířit s tím, že pouze nějaké mé potřeby jsou jakž takž naplněny? A namlouvám si, že to je nějaký super život! Prostě tak nějak přežívám, nic víc. Vzala jsem ten hlas vážně. Jako názor svého nejlepšího přítele. 

A teď se vracím a kde jsou ty změny? Přicházím vlastně ještě do horšího. Od přijetí nutnosti uskutečnit změny uběhlo víc než několik týdnů. Mezitím jsem nezahálela. Věnovala jsem téměř všechen čas a energii na podporu svých záměrů. Udělala jsem si jasno, co vlastně potřebuji změnit. A někde ve skrytu duše, jsem očekávala, že až se v novém roce do Anglie vrátím něco bude jinak. 

Já jiná jsem, to je jasný. Ta práce nebyla marná. Ale okolnosti jiné nejsou. A to mě zaskočilo. Kamarád mi navrhl, ať se tedy modlím a požádám Boha, aby mi splnil mé přání. A tak se modlím a přeji si splnění svých přání.

Cítím, že by to chtělo nějaký závěr, ale on není...

s láskou Sisi.