Svatba mé dcery.

20.10.2016


Teď jsou tu krásný fotky a vzpomínky.

Svatba je zásadní životní rituál a dotkne se všech zúčastněných. Ať chtějí či ne. Bez ohledu na vnější podobu procházíme hlubinnými psychickými procesy, které jsou nutné pro zdárný přerod z jednoho stavu či postavení do druhého. Život sám se postará o potřebné kroky, kterými adepty provede. Postaví je před úkoly, přesně takové, se kterými se potřebují vypořádat.

Deset dní na jednom z nejkrásnějších řeckých ostrovů, ve společnosti rodiny a Malvíniných a Vladimírových blízkých přátel, zakončeno svatebním obřadem a svatební veselím, vypadalo spíš jako super dovolená než zásadní transformační proces.

S Malvínou jsem vědomě procházela všechny důležité okamžiky jejího dospívání....ale tento moment mě řádně zaskočil. Byla to taková malá smrt.

Před svatbou jsme si společně udělaly pár chvil, kdy jsme prohlížely staré fotky z doby, kdy byla Malvína malá, fotky z mých svateb a mého života před tím, než se narodila. Oživily jsme si tak různé okamžiky z našeho společného života. Na povrch mého vědomí vyplulo poznání, jak moc mi její přítomnost byla drahá a současně s tím i má lítost nad časem, který jsme spolu nestrávily.

Překvapilo mě, že lituji času, který jsem věnovala mužům, vztahům, své touze po něčem, co jsem nikdy nezískala. Vybavovaly se mi momenty, kdy jsem přehlídla to, co bylo skutečně důležité a trvalé v mém životě. A okrádala sebe a Malvínu o zážitky, a společně strávený čas.

V noci před svatbou přišel hluboký a bolestný pocit, že něco skončilo. Nebylo v tom zdánlivě nic racionálního. Malvína žije samostatně už několik let. Tak co se změní?

Že nemohu svou dceru dostatečně ochránit před náročností různých životních zkoušek? Už jen proto, že jí čekají některé úplně jiné, než mě. To jsem si musela prožít už několikrát. Teď to jen nabralo jakýsi fatální rozměr, snad protože já jsem neprožila to pohádkové "a pak žili šťastně a spokojeně až do smrti".

Tuto příležitost jsem využila k účtování, setkání se s minulostí, udělání jakési inventury...A vykročení do budoucnosti s určitým poznáním, pochopením.

V dalších dnech mi začaly docházet různé detaily a skládaly mozaiku o čem ten proces byl. Obecně o vztahu matka dcera. Z hluboké úrovně vědomí vyvstalo jasné poznání o posvátnosti tohoto vztahu, o posvátnosti ženské linie rodu.

Léčení je návrat k harmonii a ta vzniká, když jsme schopni zvědomit, uznat a následovat to, co nazývám zákony Země. Jsou to základní principy, kterými se řídí život na Zemi, bez ohledu na to jaké zákony a přesvědčení si později vytvořili lidé.

Tím, že jsem vnitřně přijala posvátnost vztahu matka a dcera, tím přišlo i odpuštění. Nebo spíš poznání, že není co odpouštět. Já, moje máma, stejně jako obě mé babičky a nakonec všechny ženy v linii tohoto rodu jsme na úrovni běžného života jednaly ovlivněny okolnostmi i svými charaktery tak, jak jsme nejlépe mohly.

Léčení rodinných zranění mezi generacemi má svou zvláštní dynamiku.

Vidím, že upřímnost, pravdivost a ochota uvidět své chyby a otevřít se odpuštění má hluboký dopad na celé pole. V době kdy píšu tyto řádky, mi moje skutečná máma posílá textovku, že se vždy mohu vrátit k ní domu a nějak bude...

Kruh se uzavírá.